Mezi domy

Pojetí krajiny v současném malířství charakterizuje jistá přímočarost a schematismus, sázka na redukci a nahodilost. V pozadí zůstává druhdy obvyklá, umělecky korektnější derivace přírodních motivů odpozorovaných ve skutečnosti. Subjektivní, lyrická artikulace v díle Marty Kolářové od počátku přitakává právě tomuto staršímu přístupu. Výsledkem pozvolného procesu je u ní omezení výsledné geometrizace formy, platné nicméně v minulých letech dosti zřetelně i v její tvorbě.

S mírnou změnou plošné a prostorové výstavby obrazu se postupně vyvíjí i další typický rys jejího malířství – procesuálnost a časovost, tedy princip opakování jako jeden ze základních, tj. přirozených axiomů současného umění. V díle Marty Kolářové má dlouhodobě pestrou podobu až úzkostné cykličnosti, která v současnosti prochází pečlivou revizí.

V případě každé reflexe tvorby Marty Kolářové je nutno vzít v úvahu jeden možná samozřejmý, avšak nadmíru zásadní aspekt.

V jejích obrazech a objektech lze totiž jednoznačně definovat plejádu ryzích a vytříbených prvků klasické malby. Autorka je ve své tvorbě ještě umocňuje tím, že přikládá velký význam odstupňování emocionálního vnímání malovaného objektu. Snaží se o zachycení vnitřní psychologie věcí a jemné energie kontaktu elementárních vlastností subjektu a objektu, tedy malíře i malovaného. Z tohoto hlediska lze bezesporu velkou část tvorby Marty Kolářové považovat za dědictví realistické tradice v českém malířství.

V průběhu posledních dvou až tří let prošla díla Marty Kolářové zřetelným vývojem. Průvodním a nejvýraznějším znakem proměny její malby je inovovaná barevnost, jež se stává méně rafinovanou, zato je více malířská, pevně uchopená a jasně formulovaná. Jde nepochybně o výraz vyššího uměleckého sebevědomí, jež s sebou může nést jistá rizika, pro jejich latentní přítomnost v díle Marty Kolářové však pro danou chvíli nic nesvědčí.

Také prostor je nově vytvářen dvěma způsoby. Starší „mechanický“ proces (Léto I-IV, 2009) začíná být provázen i méně progresivními, řekněme standardními malířskými přístupy (Pěkný výlet I-III, 2009). Marta Kolářová není malířskou architektkou, čímž se zcela liší od většiny současných „krajinářů“. Rozdíly v přístupu jsou jednoznačné. Malířce pro vytvoření dalšího prostoru nestačí jednoduchá horizontála a pletivo vertikál. Malířskost, pohyb a smyslové kvality jsou srozumitelně předvedeny na úkor nouzové jednoduchosti a falešného mystéria, pregnantní konstatování na úkor zbytečné dramatičnosti.

Marta Kolářová plynně hovoří aktuálním výtvarným jazykem, dokáže jej však bravurně a srozumitelně překódovat do klasické noblesy a nevídané vnitřní monumentality.
David Majer